Změna zákona o sociální potřebnosti

| 09.06.2004 |

S účinností od 01.01.2004 byl zákonem č. 422/2003 Sb. změněn zákon č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů.

 

 

Zvýšení příjmu vlastní prací je uvedeno jako první možnost zvýšení příjmu vlastním přičiněním. Příslušný správní orgán proto posouzení, zda si občan (společně posuzované osoby) nemůže zvýšit příjem vlastní prací, musí věnovat zvýšenou pozornost, a to zvláště u občanů, kteří dlouhodobě setrvávají na dávkách sociální péče. Přitom je i nadále pamatováno na situace, kdy po občanu vzhledem k věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných závažných důvodů nelze zvýšení příjmu vlastní prací požadovat.

 

Zvýšení příjmu vlastním přičiněním. Jedná se o řádné uplatnění zákonných nároků a pohledávek. Občan nebude uznán za sociálně potřebného, pokud ve stanovené lhůtě neuplatní své zákonné nároky a pohledávky, tj. neučiní takové kroky, které mohou vést k získání finančních prostředků. Jde např. o podání žádosti o některou z vyjmenovaných sociálních dávek, podání návrhu k soudu na určení výživného apod. Mezi tyto úkony lze počítat i návrhy na exekuci. V zákoně jsou uvedeny nejběžnější zákonné nároky, které přicházejí v úvahu, nejde proto o jejich taxativní výčet. Pokud posuzovaný občan své zákonné nároky a pohledávky řádně uplatní, má se za to, že vyvinul úsilí ke zvýšení příjmu vlastním přičiněním. Příslušný správní orgán však v odůvodněných případech uplatnění zákonných nároků nemusí vyžadovat, zejména pokud by náklady spojené s uplatněním nároku byly zjevně nepřiměřené výsledku, tj. získané finanční prostředky by nepokryly vynaložené výdaje občana a podstatně by příjmovou situaci občana neřešily apod. Může jít např. o uplatnění nároků většinou jednorázově vyplácených, které by vyvolaly potřebu dojíždění do vzdáleného místa, často i pravidelněji, které je pro občana podstatně nákladnější než získaná peněžitá částka.

 

Třetí podmínkou uznání občana za sociálně potřebného je skutečnost, že nemá majetek, jehož prodejem nebo využitím by si mohl zvýšit příjem.

 

Pro účely hodnocení majetkových poměrů občana se taxativně vymezuje majetek, jehož prodej nebo jiné využití nelze po občanovi, žádajícímu o dávku sociální péče, nebo občanovi, který je již příjemcem dávky sociální péče, vyžadovat. Především jde o movité věci, které občan potřebuje k uspokojování svých hmotných potřeb nebo hmotných potřeb své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly. Jedná se zejména o běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsten a jiné předměty podobné povahy, zdravotní potřeby, hotové peníze do výše 1000 Kč.

Při posuzování rozsahu obvyklého vybavení domácnosti správní orgán přihlíží k počtu osob v domácnosti, k jejich potřebám s ohledem na věk, pracovní uplatnění a zdravotní stav, a to s přihlédnutím k současné úrovni nabídky těchto předmětů ve standardním provedení na trhu.

Stejně jako dosud je v souvislosti s hodnocením majetkových poměrů občana chráněno přiměřené bydlení, tj. nepožaduje se, aby byt nebo nemovitost sloužící k přiměřenému trvalému bydlení byly využity ve smyslu zvýšení příjmu vlastním přičiněním, tj. buď pronajaty nebo prodány. Správní orgán však bude muset posoudit „přiměřenost bytu“, a to s ohledem na jeho velikost (plocha a počet místností), počet osob v bytu žijících a jejich věk, případně zdravotní stav, polohy bytu, jeho kategorii, výši nájemného apod.

Dále se nevyžaduje prodej kompenzačních a technických pomůcek, jakož i prodej dalšího majetku nezbytného pro občana z důvodu jeho zdravotního postižení, na jehož pořízení byl poskytnut příspěvek.

 

Důležité je, že možnosti zvýšení příjmu vlastním přičiněním se zkoumají nejen u žadatele o dávku, ale též u osob s ním společně posuzovaných.

 

Při posuzování příjmu se u občana, který má příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti (stejně jako u ostatních osob) i nadále vychází z § 6 zákona o životním minimu kde jsou stanoveny okruhy započitatelných příjmů. Nyní zákon o sociální potřebnosti stanovuje odlišně od zákona o životním minimu pro osoby samostatně výdělečně činné pouze výši minimálního příjmu. Dosavadním minimálním příjmem této osoby byla podle zákona o životním minimu částka životního minima osoby, která není nezaopatřeným dítětem a žije v domácnosti sama. Nová zvláštní úprava, obsažená v zákoně o sociální potřebnosti, spočívá ve stanovení minimálního příjmu ve vazbě na výši průměrné mzdy v národním hospodářství vyhlášené Českým statistickým úřadem za předchozí kalendářní rok a zaokrouhlené na celé stokoruny dolů. Ministerstvo práce a sociálních věcí má povinnost vyhlašovat tuto částku ve Sbírce zákonů sdělením. Přechodné ustanovení, obsažené v zákonu, stanovuje tuto částku pro období od 1.1.2004 do 30.6.2004 ve výši 7800 Kč měsíčně, což představuje 50 % výše průměrné mzdy v národním hospodářství za rok 2002. Uvedený postup platí bez ohledu na skutečnost, jestli jde o činnost vykonávanou jako „hlavní“ nebo „vedlejší“ – např. při současném výkonu závislé činnosti, při pobírání důchodu apod. V této souvislosti se uvádí, že uvedený minimální příjem se týká pouze příjmu ze samostatné výdělečné činnosti, ostatní příjmy, které osoba samostatně výdělečně činná má, se i nadále hodnotí podle zákona o životním minimu.

 

Z dikce novely zákona o sociální potřebnosti a § 6 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že doklad o vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce není pro účely posouzení sociální potřebnosti jediným dostačujícím dokladem o prokázání snahy zvýšení příjmu vlastním přičiněním – vlastní prací ze strany občana.

Příslušný správní orgán je proto při rozhodování o sociální potřebnosti občana povinen zkoumat vlastní aktivní kroky občana k získání zaměstnání. Občan je proto povinen prokázat i plnění této podmínky.

Za snahu o zvýšení příjmu vlastní prací lze zejména považovat ucházení se o zaměstnání u právnických či fyzických osob, prokazatelné využití příslušné inzerce (místní a regionální), využití nabídek na Internetu, osobní kontakty se zaměstnavateli, písemná korespondence, telefonáty apod. Uvedené aktivity je občan povinen osvědčit a správní orgán má možnost podle potřeby jejich věrohodnost kontrolovat.

 

Pracovníci příslušného správního orgánu, rozhodující o poskytnutí dávek sociální potřebnosti, mohou rovněž na základě vlastních znalostí potřeb zaměstnavatelů v místě působení doporučovat občanům, kde se ucházet o konkrétní zaměstnání. V případě občanů, kteří obtížně hledají zaměstnání např. z důvodu nedostatku sociálních schopností, se doporučuje osobní pomoc při kontaktu se zaměstnavatelem, doprovod občana na pohovor apod. Podle tohoto ustanovení jsou pověřené obecní zavázány pomáhat občanům, kteří se přechodně ocitli v mimořádně obtížných poměrech nebo v nich žijí, k překonání nepříznivých životních situací, zejména při získání zaměstnání, při zvyšování kultury bydlení, při péči o výchovu a vzdělávání dětí, při využívání volného času a kulturnímu rozvoji.

 

V souladu s § 39 správního řádu může příslušný orgán v individuálních případech připustit místo důkazu (dokladu) čestné prohlášení občana. Vzhledem ke skutečnosti, že čestné prohlášení není důkazním prostředkem v pravém slova smyslu, ale pouze náhradou za důkaz a skutečnost obsažená v čestném prohlášení není skutečností dokázanou (pouze osvědčenou), měl by příslušný orgán vždy důkladně zvážit, zda čestné prohlášení o plnění této podmínky sociální potřebnosti připustí.

 

Uvedené změny přispívají ke zjednodušení postupu při rozhodování o výši dávky sociální péče. Především se přesouvá posuzování skutečnosti, zda byly uplatněny všechny nároky na sociální dávky či jiné zákonné nároky do fáze posuzování sociální potřebnosti. Tak může být razantněji využito skutečnosti, že občan (společně posuzované osoby) některý ze zákonných nároků neuplatní, přestože by to pro něj znamenalo zvýšení příjmu. Dále při stanovení výše dávky je třeba (stejně jako dosud) přihlížet k částkám životního minima, ke skutečným odůvodněným nákladům na zabezpečení výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost posuzovaného občana (společně posuzovaných osob) a k majetkovým poměrům. Nově zákon o sociální potřebnosti stanovuje, že se přihlíží též k výši příjmu posuzovaných osob.

 

Současná právní úprava obecně řeší povinnosti příjemce dávky sociální péče. Z hlediska dávek poskytovaných podle zákona o sociální potřebnosti je však nezbytná širší a aktivní součinnost občana s příslušným správním orgánem. Doporučuje se, aby žadatel o dávku sociální péče současně s podáním žádosti dal i písemný souhlas k ověření skutečností, které budou rozhodné pro řízení o jeho žádosti. Obdobně tak musí učinit i ostatní osoby, které pro účely sociální potřebnosti budou společně posuzovány s žadatelem o dávku sociální péče.V případě dětí uvedený souhlas dává zákonný zástupce dítěte, a to do dovršení 16 let věku dítěte, po dovršení šestnáctého roku věku pak dítě samo. Půjde např. o ověření výše příjmu u zaměstnavatele, přešetření celkových sociálních a majetkových poměrů v bytě žadatele, ověření neomluvené absence při plnění povinné školní docházky dítěte apod. Důležité je, že k ověřování rozhodných skutečností může být občan vyzván kdykoli v období, kdy je již příjemcem dávky (obdobně i společně posuzované osoby). Uvedené opatření by bylo bez účinnosti, pokud by nebyly jednoznačně stanoveny sankce za nesplnění uvedených povinností, jak je tomu v § 7 odst. 2. Jde o zamítnutí žádosti o dávku, zastavení výplaty nebo odejmutí dávky sociální péče. Podmínkou však je, že žadatel o dávku, její příjemce nebo společně posuzované osoby musí být předem na tento sankční postup prokazatelně upozorněni.

 

Uplatněním nové právní úpravy může dojít jak k výrazným změnám v hodnocení nároku na dávku sociální péče, tak ke změnám v její výši; může dojít i k odejmutí dávky, s ohledem na odlišné hodnocení celkových sociálních a majetkových poměrů.

 

Zpracovala : Ivona Sadilová

Tel. : 573 321 406

E-mail : ivona.sadilova@mesto-kromeriz.cz

 

 

 

 

Sdílejte článek

Tisknout článek