Informace k posuzování sociální potřebnosti u občanů - jednotlivců
Informace k posuzování sociální potřebnosti u občanů – jednotlivců
Pokud se občan dostane do obtížné sociální situace, kterou není schopen řešit sám, ani s pomocí rodiny, má právo na sociální pomoc. Za obtížnou sociální situaci se považuje nepříznivý stav, souhrn nepříznivých podmínek a okolností, vztahujících se k určité osobě nebo skupině společně posuzovaných osob a vlivů, které se jí bezprostředně dotýkají.
Jedním z těchto vlivů je nezaměstnanost. Pokud nezaměstnanému není přiznána podpora v nezaměstnanosti, nebo je nízká, je minimální příjem garantován prostřednictvím dávek sociální péče. Jejich poskytování není založeno na principu pojištění, ale na principu solidarity. Jejich výše se už neodvozuje od dosažených výdělků, ale od stanovení životního minima.
Sociálně potřebné nezaměstnané občany lze charakterizovat jako skupinu obyvatel, žijících na hranici oficiální chudoby, kterou v podmínkách České republiky představuje institut životního minima.
Rozdíl mezi skutečně dosahovanými příjmy a výší jejich životního minima je jim doplácen prostřednictvím dávek sociální péče, podmíněných sociální potřebností.
Sociální péče je určena občanům, jejichž životní potřeby nejsou v potřebném rozsahu zajištěny. Důvodem takového stavu může být nedostatečný příjem nebo neschopnost zabezpečit péči o sebe (popřípadě o nezletilé děti) vzhledem k nepříznivému zdravotnímu stavu, nízkému nebo vysokému věku, společenské nepřizpůsobenosti nebo například s ohledem na mimořádnou životní situaci.
Příjem občanů je zpravidla zajištěn výdělečnou činností, dávkami nemocenského nebo důchodového pojištění, podporou v nezaměstnanosti, dávkami státní sociální podpory, výživným, popřípadě jinými příjmy, včetně výnosů z majetku.
K poskytování pomoci formou sociální péče z důvodu nedostatečného příjmu dochází až po zjištění, že uvedené možnosti zabezpečení osoba nemá, popřípadě jejich výše k zabezpečení nepostačuje. K takové situaci dochází například u nezaměstnaných osob po skončení výplaty podpory v nezaměstnanosti, popřípadě u osob, které mají sice příjem z výdělečné činnosti nebo některý z výše uvedených příjmů, ale na tomto příjmu jsou závislé další osoby, obvykle nezaopatřené děti.
V úvodu je nutno uvést, že sociální potřebnost neznamená žádnou penězi vyjádřenou částku ani určitým číslem vyjádřenou hranici. Rozumí se jí určitá sociální situace (stav), v níž se občan nachází, a která je charakterizována hmotnou nouzí a dalšími podmínkami danými zákonem o sociální potřebnosti č 482/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Tento stav podmiňuje poskytnutí pomoci, a to jak podle zákona o sociální potřebnosti, tak i podle některých dalších právních předpisů, například podle zákona o životním minimu č. 463/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ve kterém jsou stanoveny částky životního minima, či vyhlášky MPSV č. 182/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon o sociální potřebnosti byl několikrát novelizován, k poslední novelizaci došlo k 1.1.2004.
Za sociálně potřebného se považuje občan (společně posuzované osoby), pokud jeho příjem nedosahuje částek životního minima a nelze předpokládat, že by si tento příjem mohl zvýšit vzhledem ke svému věku, zdravotnímu stavu nebo z jiných vážných důvodů vlastním přičiněním, především pak vlastní prací. Na druhé straně však za určitých, zákonem stanovených okolností, lze za sociálně potřebného uznat i občana s příjmem vyšším, než je jeho životní minimum, pokud jsou nezbytné náklady na zajištění jeho potřeb odůvodněně vyšší a občan si tyto náklady ze svého příjmu nemůže uhradit. Nelze opomenout ani další výjimečnou situaci, kdy není možno občana považovat za sociálně potřebného, přestože jeho příjem nedosahuje částek životního minima.
Jde o případy, kdy celkové sociální a majetkové poměry občana jsou takové, že mu mohou plně zaručit dostatečné zajištění jeho potřeb a tato zajištění vlastním přičiněním lze na občanovi spravedlivě žádat.
Společně posuzované osoby lze za sociálně potřebné uznat pouze v případě, že podmínky sociální potřebnosti splňují všechny tyto osoby, jsou uvedeny v § 4 odstavec 1 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů. Jde především o nezaopatřené děti, rodiče těchto nezaopatřených dětí, popřípadě osoby, jimž bylo dítě svěřeno do péče na základě rozhodnutí příslušného orgánu (soud, orgán sociálně právní ochrany dítěte), manžel rodiče, vdovec nebo vdova po rodiči, druh (družka) rodiče a nezaopatřené děti nezaopatřených dětí.
Občan se nepovažuje za sociálně potřebného, přestože jeho příjem nedosahuje částek životního minima, pokud není v pracovním nebo obdobném vztahu, nevykonává samostatnou výdělečnou činnost a není veden v evidenci uchazečů o zaměstnání. Proto je nezbytné, aby občané, kteří ztratili zaměstnání a jsou mimo pracovní proces, byli evidováni na úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání. Pokud by v této evidenci nebyli, neplnili by jednu z podmínek pro uznání za sociálně potřebné. Rovněž nelze považovat za sociálně potřebné ty občany, kteří nemají nárok na podporu v nezaměstnanosti uchazečů o zaměstnání, protože bez vážných osobních či rodinných důvodů odmítli nastoupit do vhodného zaměstnání nebo na rekvalifikaci pro nové vhodné zaměstnání anebo neplní po delší dobu podstatné povinnosti při rekvalifikaci. Za sociálně potřebné není možno uznat občany, kteří nastoupili vojenskou (náhradní) službu, civilní službu, výkon trestu odnětí svobody nebo byli vzati do vazby.
Cílem systému zaměstnanosti a systému sociální péče je snaha o co nejrychlejší návrat občana do práce (uplatnění principu práce místo péče), aby získal finanční prostředky pro uspokojování svých potřeb. Na druhé straně je nutné v praxi využívat stávající dikci zákona o sociální potřebnosti a neuznávat za sociálně potřebné ty občany, kteří se zjevně vyhýbají možnosti zvýšit si příjem vlastním přičiněním, především vlastní prací.
Podle zákona č. 482/1991 Sb.,o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (§4 odst.3) má správní orgán při rozhodování o výši jednorázové nebo měsíčně se opakující dávky povinnost přihlédnout nejen k částkám životního minima, které jsou uvedeny v následující kapitole, ale i ke skutečným odůvodněným nákladům na domácnost, k majetkovým poměrům občana, mezi něž je nutné přiřadit i majetek ve formě finančních prostředků, a konečně i k tomu, zda občan uplatnil zákonné nároky a pohledávky, jakými jsou dávky nemocenského pojištění, dávky důchodového zabezpečení, dávky státní sociální podpory, výživné a příspěvek na výživu a úhradu některých nákladů neprovdané matce podle zákona č. 91/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (§85 a následující). Následuje uplatnění nároků z pracovních nebo obdobných vztahů včetně mzdového nároku. Pro uplatnění zákonných nároků a pohledávek však rovněž platí, že toto uplatnění příslušný orgán nevyžaduje v případech, kdy je zřejmé, že uplatnění by nebylo úměrné zisku z něj plynoucímu nebo pokud nepovažuje za možné toto uplatnění po občanu spravedlivě žádat. Poslední možností zvýšení příjmu vlastním přičiněním je pak prodej nebo jiné využití vlastního majetku.
Jde o citlivou oblast, ale v této souvislosti novela vymezuje, u jakého druhu majetku se nevyžaduje jeho prodej nebo jiné využití za účelem zvýšení příjmu. Především jde o movité věci, které nepodléhají výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu (§ 321 a 322), které povinný nezbytně potřebuje k uspokojování hmotných potřeb svých a své rodiny nebo k plnění svých pracovních úkolů, jakož i jiných věcí, jejichž prodej by byl v rozporu s morálními pravidly. Takto jsou z výkonu rozhodnutí vyloučeny zejména běžné oděvní součásti, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsten a jiné předměty podobné povahy včetně peněžních částek do 1000 Kč. Dále jde o zdravotnické potřeby a jiné věci, které občan potřebuje vzhledem ke své nemoci nebo tělesné vadě. Patří zde: kompenzační pomůcky, motorová vozidla, úpravy a vybavení bytů těžce zdravotně postižených občanů, které občan získal podle příslušných ustanovení vyhlášky MPSV ČR č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.
I nadále se nevyžaduje prodej nebo jiné využití nemovitosti či bytu, které občan využívá k trvalému bydlení.
Důležité je, že správní orgán, příslušný k rozhodování o dávce sociální péče, je oprávněn posoudit, zda nakládání s majetkem, který lze použít ke zvýšení příjmu, není pro občana spojeno s nepřiměřenou tvrdostí a takové zvýšení příjmu vlastním přičiněním na něm nevyžadovat. Na tomto místě považuji za potřebné zmínit, že byl rovněž novelou rozšířen okruh osob, u nichž se nezkoumá při posuzování sociální potřebnosti možnost zvýšit si příjem vlastní prací. Jde o občany, kteří osobně, celodenně a řádně pečují o blízkou nebo jinou osobu, která je převážně či úplně bezmocná, nebo starší 80 let a je částečně bezmocná, což v praxi znamená především příjemce příspěvku při péči o blízkou nebo jinou osobu.
Novela přinesla také podstatnou změnu v hodnocení příjmu občana, který podniká, příp. má příjem z jiné samostatné výdělečné činnosti. Do data její účinnosti byla touto částkou částka ve výši životního minima osoby, která není nezaopatřeným dítětem a žije v domácnosti sama. Nyní se měsíční příjem z této činnosti považuje pro účely zákona o sociální potřebnosti nejméně částka ve výši 50% průměrné měsíční mzdy v národním hospodářství, kterou sdělí Český statistický úřad.
Tato částka se považuje za minimální příjem občana vždy od 1.července roku, v němž došlo k vyhlášení průměrné mzdy v národním hospodářství za předchozí kalendářní rok a bude platná do 30.června následujícího roku. Od 1.7.2004 do 30.6.2005 se za měsíční příjem z podnikání nebo z jiné samostatné výdělečné činnosti pro účely posouzení sociální potřebnosti a dávek státní sociální podpory považuje nejméně částka 8400 Kč.
Kromě částek životního minima potřebných k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb občana a nezbytných nákladů na domácnost, které správní orgán jako odůvodněné uznává, a majetku občana se přihlíží i k výši příjmu občana, popřípadě k výši příjmů společně posuzovaných osob. Znamená to, že příjem občana bude rozhodným činitelem nejen při posuzování sociální potřebnosti, ale i při rozhodování o výši dávky. Nadále však některé prostředky v peněžní podobě jsou pro účely rozhodování o výši dávky chápány jako majetek – např. vklady na spoření, vrácené přeplatky na zálohách za dodávky energií.
Hodnocení příjmu pro potřeby zákona o sociální potřebnosti vychází ze zákona č. 463/1991 Sb.,o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, § 6 jsou uvedeny jednotlivé druhy a skupiny příjmů, které je nezbytné brát v úvahu. Abychom mohli pro porovnání příjmu s částkami životního minima získat potřebný údaj, je nezbytné stanovit měsíční průměr z příjmů, které měl občan (společně posuzované osoby) v posledních šesti měsících před podáním žádosti o dávku sociální péče. Pokud však před podáním žádosti o dávku sociální péče se podstatně snížil příjem občana a výše jeho příjmu za posledních šest měsíců nebyla taková, aby si z něj mohl našetřit pro budoucí potřebu, zjišťuje se příjem ke dni podání žádosti o dávku sociální péče. Zákon o sociální potřebnosti nehovoří o postupu hodnocení příjmu v období, kdy je již dávka sociální péče poskytována. Lze proto přepokládat, že při změně příjmu v období, kdy již občan dávku sociální péče pobírá, je nutno obdobně postupovat při hodnocení změny příjmu, oznámené v rámci oznamovací povinnosti občanem.
V novele zákona o sociální potřebnosti je povinnost občana prokázat snahu zvýšit si příjem vlastním přičiněním, nejlépe vlastní prací. Správní orgán tak má možnost po určité době, kdy v rámci sociální práce vede občana k tomu, aby se snažil co nejdříve nalézt vhodné zaměstnání a obnovil tak svoji schopnost zvýšit příjem vlastním přičiněním, nepovažovat tohoto občana za sociálně potřebného, protože prokazatelně nevyvíjí vlastní aktivní kroky k získání zaměstnání. Jde o opatření směřující ke snížení počtu občanů, dlouhodobě setrvávajících na dávkách sociální péče, u nichž je prokazatelně a objektivně zjištěno, že mohou pracovat, ale práci se vyhýbají.
Doklad o vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání na úřadu práce není pro účely posouzení sociální potřebnosti jediným dostačujícím dokladem k prokázání snahy zvýšit si příjem vlastním přičiněním – vlastní prací ze strany občana. Proto při posuzování sociální potřebnosti občana je správní orgán povinen zkoumat a hodnotit vlastní aktivní kroky občana k získání zaměstnání. Občan je však povinen, jak vyplývá z dalších nových podmínek (osvědčování skutečností rozhodných pro nárok na dávku, písemný souhlas k ověřování skutečností a povinnost dostavit se na výzvu), prokazovat i vlastní snahu k tomu, aby si příjem zvýšil prací.
Jde o to, zprostředkovat zaměstnání právnickými nebo fyzickými osobami, které tuto činnost provádějí bezplatně i za úhradu, a to za podmínky, že tyto osoby mají k takové činnosti povolení. Důležité je, že při zprostředkování zaměstnání za úhradu nemůže být úhrada požadována od občana. Proto, pokud jsou k tomu v místě bydliště podmínky, může se občan, hledající práci obracet i na tyto jednotlivce a organizace, které se zprostředkováváním zaměstnání rovněž zabývají.
Podle odst. 5 § 3 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů je uvedeno, že občan vedený v evidenci uchazečů o zaměstnání se nepovažuje za sociálně potřebného, pokud neprojevuje snahu zabezpečit si zvýšení příjmu vlastní prací. Zde je zcela jednoznačné, že je povinností občana tuto snahu prokázat - využitím inzerce, a to jak místní, uveřejňované na různých vývěsních tabulích v obci, tak i regionální či celostátní, kterou obsahují příslušné deníky či místní noviny. Prokazatelnost této snahy je obtížná, připouštíme formu čestného prohlášení a je na pracovníkovi, zda si uvedené kontakty ověří s ohledem na znalost občana. Čestné prohlášení není důkazním prostředkem v pravém slova smyslu, ale pouze náhradou za důkaz a skutečnost v něm obsažená není skutečností prokázanou, ale pouze osvědčenou.
Další možností, která v poslední době je stále více využívána, je sledování nabídek zaměstnání prostřednictvím internetu. Je známo, že vybavenost rodin počítači a možnosti jejich připojení na internet není rozšířena tak, aby bylo možno takový způsob získávání informací považovat za běžný. Existují však obecně přístupná místa, kde lze tyto služby využít, např. internetové kavárny. V řadě z nich je uvedené hledání zaměstnání prostřednictvím internetu poskytováno bezplatně občanům, kteří jsou prokazatelně vedeni v evidenci úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání. Dokladem o využití takovéto možnosti je opět možno považovat písemný přehled získaných nabídek a informace o tom, jak bylo s písemnými nabídkami naloženo. V této souvislosti je namístě otázka, jak tito občané, kteří využívají internet k hledání vhodného zaměstnání a následně potom komunikují s potencionálními zaměstnavateli, mohou z dávek sociální péče, které jsou jim poskytovány na úhradu jejich výživy a ostatních základních osobních potřeb a nezbytných nákladů na domácnost hradit zvýšené náklady na služby příslušných spojových operátorů. Mělo by být na správním orgánu, zda tyto zvýšené náklady uzná za opodstatněné a zda je zahrne do nákladů, které bere v úvahu při rozhodování o výši dávky sociální péče. Uvedené zvýšené náklady na služby spojů se netýkají pouze internetu a následnému využití e-mailové pošty nebo telefonu, ale obecně zvýšených nákladů, které využitím telefonu i v ostatních případech občanovi vznikají. I v těchto případech může správní orgán na občanovi požadovat přehled o volaných podnicích, eventuálně přehled zpracovaný přímo příslušným operátorem. V takových případech je však nutné uvážit, že takováto služba je účtována uživateli příslušné telefonní stanice.
V předchozích odstavcích jsem se zabývala postupem hledání zaměstnání prostřednictvím tisku, internetu, či telefonu. Nelze však opominout osobní kontakt občana se zaměstnavateli. Znamená to, že by občan měl sám kontaktovat i jiné zaměstnavatele, než ty, které mu doporučí příslušný úřad práce.
Zvláště pro dlouhodobě nezaměstnané je tato povinnost nesnadná. V průběhu nezaměstnanosti u nich došlo k sociální izolaci a omezení kontaktů.
Pověřený obecní úřad i nadále rozhoduje o poskytování příspěvku a věcné pomoci občanům, jejichž životní potřeby nejsou zabezpečeny příjmy z výdělečné činnosti nebo jinými příjmy, popřípadě dávkami a příslušný orgán jim nemůže zajistit vhodné zaměstnání.
Jde o dávky sociální péče, poskytované občanům, kteří jsou evidovaní na příslušném úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání a zároveň splňují podmínky sociální potřebnosti (patří mezi společně posuzované osoby, splňující podmínky sociální potřebnosti).
Žádost o dávku sociální péče se podává písemně u obecního úřadu, pověřeného obecního úřadu nebo obecního úřadu s rozšířenou působností, v jehož kompetenci je rozhodování o poskytnutí dávky sociální péče. Lze ji zaslat poštou na adresu příslušného úřadu, předat v podatelně úřadu, odevzdat přímo na pracovišti příslušného odboru obecního úřadu, eventuelně uvést žádost ústně do protokolu. Forma žádosti není nikde předepsána a většinou jednotlivé úřady používají vlastní formuláře žádostí pro jednotlivé dávky sociální péče.
Dávky sociální péče jsou poskytovány podle:
• Zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů
• Zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů
• Zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů
• Vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon ČNR o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů
Pokud se stane, že žadatel nesouhlasí s rozhodnutím o dávce sociální péče, může podle § 53 Správního řádu podat odvolání.
Odvolání se podává u správního orgánu, který napadené rozhodnutí vydal. Pokud tento správní orgán sám o odvolání nerozhodne, předloží je nejpozději do 30 dnů od podání odvolacímu orgánu, kterým je nejbližší správní orgán vyššího stupně. Od 1. ledna roku 2003 je jím pro všechny obecní úřady příslušný krajský úřad, ať jde o obecní úřad, pověřený obecní úřad nebo obecní úřad obce s rozšířenou působností.
Se zákonem o sociální potřebnosti úzce souvisí zákon č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů, které zákonem stanovuje společensky uznanou hranicí příjmů, pod níž nastává stav hmotné nouze. Používá se jako kritérium pro posuzování výše uvedené sociální potřebnosti pro poskytování dávek sociální péče sociálně potřebným občanům, výši dávek státní sociální podpory a je využíváno i v jiných oblastech.
Samotné životní minimum se skládá ze dvou částek. První z nich, která je diferencována podle věku a podle nezaopatřenosti či zaopatřenosti dítěte, vyjadřuje částku potřebnou k zajištění výživy a základních osobních potřeb občana:
nezaopatřené dítě 0 - 6 let 1720 Kč
nezaopatřené dítě 6 - 10 let 1920 Kč
nezaopatřené dítě 10 - 15 let 2270 Kč
nezaopatřené dítě 15 - 26 let 2490 Kč
ostatní občané 2360 Kč
Druhá vyjadřuje částku potřebnou k zajištění nezbytných nákladů na domácnost a je diferencována podle počtu osob žijících v domácnosti. Domácnost je charakterizována tím, že jde o občany, kteří společně žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby (§115 občanského zákoníku).
1 osoba v domácnosti 1940 Kč
2 osoby v domácnosti 2530 Kč
3 – 4 osoby v domácnosti 3140 Kč
5 a více osob v domácnosti 3520 Kč
Žije-li v domácnosti více osob, jejichž příjmy se posuzují společně, započítává se částka potřebná na domácnost pouze jednou.
Podle zákona o životním minimu, se za společně posuzované osoby považují :
a) nezaopatřené děti
b) rodiče nezaopatřených dětí uvedených v písmenu a); za rodiče se považují i osoby, jímž byly nezaopatřené děti svěřeny do péče nahrazující péči rodičů na základě rozhodnutí příslušného orgánu, manžel rodiče nebo uvedené osoby, vdovec nebo vdova po rodiči nebo uvedené osobě a druh (družka) rodiče nebo uvedené osoby,
c) manželé nebo druh a družka, nevztahují-li se na ně písmena a) a b),
d) nezaopatřené děti nezaopatřených dětí uvedených v písmenu a),
pokud spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.
K vztahu druh-družka se podle téhož zákona přihlíží jako ke společně posuzované sobě jen tehdy, žije-li s oprávněnou osobou po dobu alespoň tří měsíců. Ze své praxe vím, že prokazování tohoto vztahu je velmi obtížné, neboť pokud jedna osoba z této dvojice pracuje a její příjem je dostatečně vysoký, ztrácí druhá osoba nárok na dávku sociální péče.
K poslední úpravě částek životního minima došlo k 1.lednu 2005 nařízením vlády č. 664/2004 Sb., kterým se zvyšují částky životního minima a jedná se již o desáté zvýšení od zavedení institutu životního minima od roku 1991. Pokud byly občanovi přiznány mimořádné výhody III. stupně, (zdravotní důvody) zvyšuje se částka životního minima potřebná k zajištění nezbytných nákladů na domácnost o 600 Kč měsíčně.
V případě, že zdravotní stav občana vyžaduje podle doporučení příslušného odborného lékaře zvýšené náklady na dietní stravování, zvyšuje se částka životního minima, potřebná k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb občana při posuzování sociální potřebnosti.
V § 1 odst. Vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 308/2003 Sb., která nabyla účinnosti 1.října 2003 se uvádí, že částka potřebná k zajištění výživy a ostatních osobních potřeb občana se pro účely sociální potřebnosti u osob, jejichž zdravotní stav podle doporučení příslušného odborného lékaře vyžaduje zvýšené náklady na dietní stravování zvyšuje měsíčně takto:
a) u diety nízkobílkovinné 650 Kč
b) u diety při dialýze 650 Kč
c) u diety pankreatické 700 Kč
d) u diety nízkocholesterolové a při hypercholesterolemii a
hyperlipoproteinemii 700 Kč
e) u diety diabetické 800 Kč
f) u diety při onemocnění celiakií a fenylketonurií 1800 Kč
Z uvedených částek životního minima lze velmi jednoduchým skladebným způsobem spočítat životní minimum jakéhokoliv typu domácnosti.
V posledním období je možno sledovat snahy Ministerstva práce a sociálních věcí, jehož cílem je zabránit zneužívání systému a zefektivnit vyplácení dávek. Před hmotnou nouzí by měly být ochráněny všechny typy domácností a zároveň by měli být lidé motivováni k tomu, aby pracovali nebo si práci aktivně hledali. Zkrátka, aby se jim práce vyplatila.
Dlouhodobě se připravuje zákon o hmotné nouzi, který by měl především omezit dlouhodobou závislost na sociálních dávkách a propojit výplatu dávek s motivačními kroky, které pomohou uchazečům o zaměstnání získat novou práci.
Zpracovala :
Sumcová Marie, vedoucí oddělení péče o ostatní občany
E-mail : marie.sumcova@mesto-kromeriz.cz